Incident vedl k zákazu alkoholu na všech skotských stadionech

Na kofeinu je hezké, že s ním můžete legálně experimentovat na sobě a svých přátelích. Pokud nemáte žádné vylučující zdravotní potíže, vezměte si Red Bull nebo Full Throttle nebo neurogasmus nebo dva a pak zkuste být kreativní. Vyjmenujte například co nejvíce hypotetických nových energetických nápojů, řekněme za 14 minut. Pak se otestujte střízlivý. Další dobrá výzva by mohla být, proč minulý týden zemřelo 25 000 čmeláků na cílovém parkovišti? Být kreativní. Vymyslete co nejvíce odpovědí.

Pokud cítíte, že vaše srdce bije nepravidelně nebo se zastaví nebo vám cukají oči, pravděpodobně to bylo příliš mnoho kofeinu. Totéž platí, pokud jste přišli pouze s jednou extrémně propracovanou odpovědí. (Pravděpodobně se však spojte s ekologickými detektivy na případu včel. Vyřešili jste to? Zkoušejte to, dokud to neuděláte, protože je to důležité.)

Většina z nás očekává, že kofein vykáže určité zlepšení produktivity při kreativních úkolech. Samozřejmě, jak jsme již viděli ("Kolik kofeinu byste měli jít do E.R.?"), mějte na paměti, že kofein neustále posílá lidi do nemocnice. Je to droga: umírněnost, užitečný strach, respekt. Nový DSM zahrnuje intoxikaci kofeinem a abstinenční příznaky jako psychiatrické poruchy, když jsou natolik špatné, že narušují naše každodenní fungování. Ale kromě užívání na úrovni poškození, včetně druhu intoxikace, která by mohla napodobovat hyper-zaměřenou stimulaci užíváním amfetaminů, skutečně nemáme důkazy, že to podkopává kreativitu.

Pravidelné užívání kofeinu také nesvědčí o morální slabosti. Nečinnost a záměrně nerealizovaný potenciál však ano.

"

Po včerejším relativně jednotvárném finále Světového poháru je pravděpodobné, že drtivá semifinálová prohra Brazílie s Německem bude nejpamátnějším zápasem turnaje. Brazilští fotbaloví fanoušci se údajně vyrovnali se ztrátou zapálením autobusu, když Rio vyslalo pořádkovou policii, aby zabránila zklamaným fanouškům vymknout se kontrole.

V Izraeli, kde sídlím, jsou izraelské obranné síly po kolena ve vojenské kampani v Gaze a od pondělí Hamás odpálil na Izrael stovky raket. Bylo hlášeno, že všech šest podezřelých z brutální vraždy Muhammada Husseina Abu Khdeira, zločinu, který působil jako katalyzátor současného konfliktu, jsou fanatickými příznivci Beitar Jerusalem, izraelského klubu fotbalového týmu, jehož fanoušci mají pověst svých proti -Arabské nálady.

Vzhledem k významným příběhům o násilnostech spáchaných fotbalovými fanoušky, často děsivými způsoby, není žádným překvapením, že výzkumníci studující fenomén diváckého násilí mají tendenci zaměřovat svou pozornost na fotbal, nejoblíbenější týmový sport na světě.

Doporučená četba

Po katastrofě

Proč si nikdo není jistý, jestli je Delta smrtelnější

Katherine J. Wu

Nejsme připraveni na další pandemii

Olga Khazanová

Přestože násilí souvisí s anglickým fotbalem od 13. století, kdy stovky mužů soutěžily v bitvách na hřišti, aby urovnaly spory mezi znepřátelenými vesnicemi, násilí související s fotbalem, nazývané „fotbalové chuligánství“, se v Anglii zviditelnilo jako modernější sociální problém. v 60. letech 20. století, čímž si vysloužil přezdívku „britská nemoc“. (Nespravedlivě, protože násilí související s fotbalem existovalo po celém světě dávno předtím.)

„Od 60. do 80. let jsme [viděli] posun od spontánních incidentů poruch souvisejících s fotbalem ve Spojeném království k organizované neřesti,“ řekl Dr. Steve Frosdick, expert na sportovní bezpečnost a ochranu, který je spoluautorem Football Hooliganism psycholog Peter Marsh. recenzeproduktu.top « To je místo, kde se skupiny chuligánských mladíků, kteří si říkají ‚firmy‘, scházely a bojovaly proti sobě ze země. »

Fotbalové násilí bylo rychle identifikováno a zpolitizováno i v jiných zemích, s bezpečnostními iniciativami na evropských stadionech, které zahrnovaly oddělení stojících fanoušků od hřiště nebo od sebe navzájem bariérami, jako jsou zdi nebo ploty. Strategie však selhala a vyvrcholila katastrofou na stadionu Heysel v Bruselu v roce 1985, při níž nepokoje fanoušků Juventusu a Liverpoolu před začátkem finále Evropského poháru vedly k 39 úmrtím a stovkám zranění. V roce 1989 v Sheffieldu, během semifinále FA Cupu mezi Liverpoolem a Nottingham Forest, zpanikaření fanoušci rozdrtili 96 lidí k smrti, když se snažili uniknout z oplocených kotců. Stadiony pouze pro sezení, zvýšený marketing pro rodiny ze střední třídy, zvýšený monitoring na hrách a cílená policejní kontrola vedoucích firem od 80. let 20. století do značné míry snížily násilí související s fotbalem ve velké části západní Evropy, říká Ramon Spaaij, profesor. ze sociologie na University of Amsterdam a Victoria University v Melbourne, který studoval chuligánství ve Velké Británii a Evropě. Ačkoli fotbaloví chuligáni existují i ​​dnes, říká, že skupiny jsou menší a lépe se vyhýbají policii – často dochází ke krátkým, předem dohodnutým, násilným konfrontacím mimo stadiony ve dnech, kdy se nehraje.

Nemůžete oddělit fotbalové násilí od širší situace. Projevuje se podél zlomové linie v konkrétní společnosti."

Naproti tomu vysoká míra násilí souvisejícího se sportem je stále vidět v jiných oblastech světa, včetně částí východní Evropy, severní Afriky a Jižní Ameriky. V roce 2013 utrpělo Argentina 18 úmrtí souvisejících s fotbalem, Kolumbie 40 a Brazílie 30, což je nejvíce v historii země.

Podle hypotézy, kterou předložil sociolog Eric Dunning ve své knize Sports Matters, jsou sportovní události sférami, ve kterých se mohou odehrávat další hlavní problémy společnosti, často související s třídou, náboženstvím, etnickým původem, politikou, regionalismem, historickými rivality atd. příznivců. Násilí, spíše než jen o sportu, lze interpretovat jako výraz kontrastů mezi populacemi. To znamená, že konflikty lze nejlépe studovat ve společnostech, kde k nim dochází.

« Dunningova hypotéza je, že nemůžete oddělit fotbalové násilí od širší situace – místo toho se projevuje podél zlomové linie v konkrétní společnosti, » řekl Frosdick.

A podle Frosdicka tato hypotéza sedí, když se podíváme na opakující se případy násilí. Ve Španělsku pomáhá regionální napětí zintenzivnit fotbalovou rivalitu, a proto je rozdíl mezi Barcelonou a Realem Madrid. V Itálii, kde je historický rozkol mezi průmyslovým severem a zemědělským venkovským jihem, vzniká napětí, když Juventus FC hraje s SSC Neapol.

« Ve Skotsku představuje náboženské sektářství mezi protestanty a katolíky největší zlomovou linii ve společnosti, » řekl Frosdick. « Projevem fotbalového násilí proto je, když katoličtí Kelti hrají proti protestantským Rangers v Old Firm Derby. » V roce 1980, poté, co Celtics porazili Rangers 1:0 ve finále Skotského poháru, se na hřišti bouřily stovky fanoušků. Incident vedl k zákazu alkoholu na všech skotských stadionech.

Fanoušci vidí svůj tým jako prodloužení sebe sama a cítí se osobně ohroženi prohrou."

Jedním z možných důvodů, proč může sportovní hra rozsvítit stávající sociální problémy, je to, že fanoušci vidí svůj tým jako prodloužení sebe sama a cítí se osobně ohroženi ztrátou, jak říká Dr. Daniel Wann z Murray State University, který studuje psychologii sportovní fanoušci, řekl The New York Times. V knize z roku 1994, Football, Violence and Social Identity, Gerry P.T. Finn píše o „intenzivní identitě s klubem, díky které mají fanoušci pocit, že jsou stejně důležití jako hráči“.

Teorii lze také použít ve Spojených státech, kde k nejhoršímu diváckému násilí došlo na základě rasových linií během éry Jima Crowa, jako když Jack Johnson, africký americký boxer, porazil Jamese Jeffriese, bílého a tehdy neporaženého šampiona těžké váhy. světa v zápase z roku 1910, který se stal známým jako „Boj století“. Kvůli rasovému napětí vedoucímu k boji byly střelné zbraně a alkohol zakázány. To ale násilí nezastavilo. Když Jeffries hodil ručník do ringu ve 14. kole, vypukly ve městech po celých USA rasové nepokoje.

Ve Střední Americe vedlo ekonomické napětí mezi Salvadorem a Hondurasem v 60. letech k nepokojům, když se tyto země střetly ve druhém severoamerickém kvalifikačním kole na mistrovství světa 1970, po kterém následovala krátkodobá válka mezi těmito dvěma zeměmi příhodně nazývaná « Fotbalová válka. »

Spaaij také poukazuje na to, že násilí související se sportem může být vyhroceno a eskalováno těžkopádnou policií. „Například v Argentině a Brazílii,“ řekl, „vidíme, že mnoho úmrtí fanoušků jsou ve skutečnosti fanoušci, které zastřelila policie. I když by policie řekla, že reagují pouze na počáteční násilí fanoušků, někdy existuje jasná negativní role, kterou policie v těchto konfliktech hraje, což odráží širší trend policejní korupce.“

Jednotlivci v davech zažijí větší výšky emocí díky společnému zážitku z akce."

Pro Brazílii pak bylo mistrovství světa příležitostí dokázat, že dokáže zabránit velkému diváckému násilí. Vzhledem k tomu, že fanoušek byl zabit teprve v květnu, skutečnost, že nikdo nezemřel kvůli diváckému násilí na mistrovství světa, znamená, že věci mohou být v pořádku.

Kromě toho výzkum ukázal, že pouhé prožívání události jako skupina, jako to dělají fanoušci na fotbalovém utkání, zvyšuje emoce lidí. « Náš výzkum naznačuje, že jedinci v davech zažijí větší množství emocí díky společnému zážitku z této události, » řekl Garriy Shteynberg, psycholog z University of Tennessee a jeden z vedoucích výzkumníků studie. „Typ emocí, které cítí, však bude do značné míry záviset na povaze události. Pokud se tedy lidé spolupodílejí na násilí, budou se cítit rozzlobenější. Pokud se budou společně starat o laskavost, budou se cítit empatičtější.“ Dřívější výzkum také naznačil, že „hledání vzrušení“ fanoušků může vést k „delikventnímu chování“.

« Zjednodušeně řečeno, » řekl Shteynberg, « sdílená zkušenost jednoduše zvětšuje naši výchozí reakci na událost. »

Jedna stopa, 7,5 palce. To je průměrná výška novorozence narozeného zdravé a dobře živené matce na celém světě, podle nové studie zveřejněné včera v The Lancet, Diabetes and Endocrinology.

Na celém světě existují velké rozdíly v průměrné velikosti dětí při narození a dokonce i v rozvinutých zemích jsou děti narozené některým etnickým skupinám častěji malé na svůj věk. To vedlo některé výzkumníky k domněnce, že mezi různými populacemi existují genetické rozdíly v růstu kojenců. Ale tato studie, financovaná Nadací Billa a Melindy Gatesových, se zabývala téměř 60 000 těhotenstvími v USA, Velké Británii, Brazílii, Itálii, Číně, Indii, Keni a Ománu a zjistila velmi malý rozdíl ve velikosti novorozenců – pokud byly děti narozen v dobrých podmínkách.

Doporučená četba

1000 dní: Období, které rozhoduje o zdraví a bohatství světa

Proč si nikdo není jistý, jestli je Delta smrtelnější

Katherine J. Wu

Nejsme připraveni na další pandemii

Olga Khazanová

Všechny matky ve studii byly „vzdělané, bohaté, zdravé ženy s odpovídajícím nutričním stavem“ ve věku 18 až 35 let. S prenatální péčí začaly před 14. týdnem těhotenství a žily a porodily své děti v oblastech, kde znečištění, radiace, a dalších toxických látek byly nízké nebo žádné. Vědci měřili většinu dětí po narození, ale pomocí ultrazvukových měření sledovali růst menší podskupiny v děloze.

Zatímco tam byly rozdíly ve výšce rodičů – rodiče z USA a Spojeného království byli nejvyšší, rodiče z Indie byli nejnižší – rozdíly ve velikosti při narození byly malé. Průměrná velikost byla 49,5 centimetrů (1 stopa, 7,5 palce) a velikosti v různých geografických oblastech se lišily o 1,7 až 2,3 centimetru. Ale vědci mohli rozdílům mezi regiony připsat pouze 1,9 až 3,5 procenta variability velikosti.

To znamená, že novorozenci jsou ve skutečnosti velmi podobně velké na celém světě, když se jim dostává dobré prenatální péče a rodí se zdravým matkám s přístupem k dobré výživě, které žijí v čistém prostředí. Výsledky jsou v souladu s podobnou studií provedenou Světovou zdravotnickou organizací a společně poskytují silný důkaz, že děti se nerodí menší kvůli genetickým rozdílům mezi etnickými skupinami. Podle výsledků této studie je pravděpodobnější, že extrémnější rozdíly ve velikosti jsou způsobeny faktory, které neúměrně ovlivňují tyto skupiny, jako je chudoba, podvýživa nebo znečištění.

Tělo mého manžela leželo ve vedlejší místnosti. Lidé se hlásili a odcházeli, aby řekli těch posledních pár slov, která se nakonec všechna scvrkla do lásky.

Tu noc se v mé chatě na kraji lesů za Stockholmem ozýval pláč a občas i smích. Všechny emoce byly tak vyhrocené, jako bychom byli úplně odpojeni od zbytku světa. Byla to senzace, která bude pokračovat ještě dlouho.

Dan a já jsme společně viděli skeny – jeho páteř posetou dírami jako střelnice – a slyšeli jsme jeho švédského lékaře, jak nás bezvadnou angličtinou informoval, že Danovy šance na uzdravení jsou prakticky nulové. Dan by to ale zkusil, samozřejmě, že by to udělal. Smrt nakonec přišla rychle, pouhé dva měsíce po prvotní diagnóze rakoviny.

Sledovat, jak během té doby chřadne – od jeho silného, ​​schopného, ​​47letého já po nějakého vyhublého ducha – bylo nepochopitelné. Bylo to jako vidět, jak se jeho život rychle zhoršuje, proces, který se zdál být naprosto nemilosrdný. Síla, která ho oživovala, všechna jeho vřelost a síla vůle, po dvou měsících téměř neustálé bolesti tak náhle odešla. Jasně si pamatuji poslední nádechy, které vydechl, tiše as nádechem rozhodnosti.

A pak tu byl prostor, který za sebou nechal. Dan zemřel uprostřed nejnáročnější fáze našeho života. Společně jsme tvořili ústřední pilíř naší rodiny. Všechno se točí kolem našeho vzájemného vztahu. Když jsem najednou zjistil, že jsem sám, bylo to zdrcující. Nějakou dobu jsem pokračoval v jakési jednostranné konverzaci s Danem ve své hlavě s rostoucím pocitem zmatenosti, že neodpověděl.

* * *

Dan a já jsme se potkali jako vysokoškoláci ve Spojených státech. Byl to vysloužilý válečný veterán Navy Seal, který se vrátil do školy studovat obchod. Vyrostl jsem v Anglii v rodině akademiků a Danův dobrodružný duch mě uchvátil. Učil kurzy horolezectví na akademické půdě a byl poutavým a charismatickým učitelem, doma ve stanu nebo pod širým nebem pod širákem hvězd. Jeho třídy byly vždy plné. Ze začátku jsem měl strach z výšek, ale rychle jsem se stal vášnivým studentem. V roce 1994 jsme se vzali v kampusové kapli a narodili se nám tři synové.

Autorka a její manžel horolezci v počátcích svého vztahu. (S laskavým svolením Sophia Malekin)

Když bylo našemu prostřednímu synovi Byronovi pár let, dozvěděli jsme se, že je těžký autista. Jak vyrůstal, absorboval obrovské množství našeho času a energie. Ale dokázali jsme najít svou pevnou půdu pod nohama, stejně jako během těch víkendových horolezeckých výletů – navigovali jsme neočekávané, vždy společně.